Moravský Caruso-Leo Slezak

„Narodil jsem se 18. srpna, společně s císařem Františkem Josefem. Na svět mě přivedla královna, porodní bába se jmenovala Königová, a společně s papežem Lvem XIII. Jsem slavil narozeniny. Čekala mě tedy zářná budoucnost.

Narodil jsem se v Šumperku, v malém mlýně, v důsledku čehož syn mlynáře.

Světlo světa jsem spatřil posledním oknem v prvním patře. Pamětní deska tam ještě není, ale slíbili mi, že až umřu, tak tam nějakou dají.-

Takže to zrovna nespěchá.“

Tak začíná autobiografie Leo Slezaka Meine sämtlichen Werke (Moje veškerá díla). Moravský Caruso byl komorním pěvcem, filmovým hercem, ale také dost vtipným spisovatelem.

Snad pro Vás bude zajímavá kapitola:

 

Jak jsem se dostal k divadlu

Mé studium ještě nedošlo do té fáze, abych mohl jít hned k divadlu. Abych se v této čekací době udržel při životě, nastoupil jsem na místo písaře advokátní kanceláře. Toto období znamenalo pro mne i pro pana advokáta zdroj utrpení. Moje koncentrace na jednotlivé právní případy byla tak nedostatečná, že i kdyby se to dalo přečíst, tak by to bylo nepoužitelné. Často se stávalo, že jsem na otázku, co znamená to či ono nemohl odpovědět---sám jsem nebyl schopen rozluštit své písmo.

V devět ráno jsem seděl v kanceláři a o půl desáté byla moje potřeba kancelářské práce na tolik pokryta, že mi nezbylo než hřešit na lehkověrnost mého chlebodárce a vymýšlet si dvakrát až třikrát týdně ty nejroztodivnější výmluvy, abych mohl dopoledne zůstat venku.

Tento stav však nemohl panovat navždy, to bylo jasné.

Jednoho dne mě šéf zavolal do své svatyně a vysvětlil mi, očividně pohnut, že se budeme muset rozloučit.---Jeho vážnost vůči mně jako pěvci, ikdyž mě nikdy neslyšel, prý nabírá tak gigantických dimenzí, že je tím zastíněna moje pozice písaře. Podali jsme si navzájem ruce, ujistili se navzájem svou blahosklonností a oba s ulehčením vydechli, když se mezi námi zavřely dveře.

Později, když jsem se setkal se svým někdejším šéfem, často říkával: „Slezaku, netušíte jak špatným písařem jste byl. Ztratit Vás, je pro každého advokáta vysvobozením.“ Nebylo by moudré mu odporovat.

Nyní přede mnou znovu vyvstaly obavy o existenci. Radili mi: nemáš „sicflajš“, zvol si volnější povolání.-Obchodní zástupce!—Úžasné. Na doporučení jsem se stal zástupcem firmy s povidly. Běhal jsem od hokynáře k hokynáři a nabízel svoje povidla jak nejintenzivněji jsem uměl. Nazýval jsem zločinem, když mi netrhali ruce i s povidly. Hokynáři mě považovali za krajně originálního, očividně se bavili, ale nekoupili nic. Buďto moje povidla nestála za nic, nebo můj způsob prodeje nebyl důvěryhodný.-To nedokážu posoudit.

Jednoho dne jsem sežral všechny vzorky a doznal, že i zde jsem špatně. S kručícím žaludkem jsem chodil na hodiny zpěvu. Učitel tvrdil, že to tak dál nejde. Navštívil ředitele Amana z brněnského Městského divadla a zapůsobil na něj, aby mě pozval ke konkurzu. Tak jsem konečně stál na jevišti a zpíval árii z Bajazza. Rezultát byl opojný—angažmá ihned.

Na první rok jsem dostal zálohu ve výši čtyřiceti zlatých měsíčně, která mi měla být odečtena další rok ze stozlaťákové gáže (jeden zlatý=2 koruny, 1 K=přibližně 3 eura, pozn. překl.). Měl jsem závrať—tolik peněz snad není na celém světě.—Seděl jsem s bušícím srdcem a myslel jen na jedno: „ Co tomu řekne matka?“ Potom domů, abych nechal otce podepsat smlouvu. neboť mi bylo teprve devatenáct let. (plnoletost se v Rakousku-Uhersku v té době počítala od 21 let, pozn. překl.) . Jaký jsme doma zažívali pocit štěstí a jak se projevovalo, zde nemohu líčit, příliš bych zesvětštěl. Veškerá nouze byla u konce!

Nyní jsem byl členem divadla a mohl chodit do vyhrazené lože. –tam jsem nyní „bydlel“- Každé ranní kuropění byl svátek.—Veškeré advokátní kanceláře a továrny na povidla mi mohly políbit šos. Protože bylo dáno smlouvou, že první rok musím nastudovat minimálně tři operní party, ale ještě jsem neuměl číst noty, hrála mi máma Robinsonová na klavír jedním prstem každou pasáž tak dlouho, až jsem byl schopen ji zazpívat. Tímto namáhavým způsobem jsem si osvojil Čarostřelce, Kouzelnou flétnu a Lohengrina. Nastudoval jsem, ale

Ze zpěvu na jevišti nebylo nic, což mě naprosto konsternovalo. Považoval jsem se za utlačovaného a dodal jsem tomuto pocitu drastický výraz v okruhu kolegů, prohlásil jsem ředitele za trotla. To se mu samozřejmě ihned doneslo, což vedlo k dosti pohnutému rozhovoru.

Přišla benefice basisty Shukovskyho. Zvolil Lohengrina, s podmínkou, že můj zvěčnělý přítel z mládí a spolužák Rudolf Berger bude zpívat Telramunda a já Lohengrina. Rudolf Berger; který bohužel tak brzy odešel, slunečná povaha a drahý, srdečný kamarád, taky Brňák jako poleno měl úžasný baryton, byl muzikálně a zpěvem mnohem zralejší než já, byl tedy ředitelem Amanem ihned akceptován jako Telramund.

U mě se bránil zuby nehty v oprávněném strachu, že by z toho mohla být katastrofa. Ale Robinsonová ho uměla přemluvit—konečně povolil, kapelník Thieme, obzvlášť pořádný a svědomitý Severoněmec, řídil představení. Přišla veřejná generálka. Všechno šlo jak mělo, až na několikeré vybočení z taktu, které kapelníka ostře popudily. Nyní přišlo místo, kde si se svým orchestrem opravdu nevěděl rady. Zařval: „Slezaku, vezměte si přece noty.“ Já skromě odpověděl „Milý pane, kdybych uměl číst noty, tak bych nemluvil s Vámi!“ Napjatá atmosféra ustoupila osvobozující žoviálnosti.

Přišel večer.—Pro každý případ stál za kulisami tehdejší heldentenor ustrojený jako Lohengrin, aby zaskočil kdybych nevěděl jak dál. -Věděl jsem, mé snažení bylo korunováno úspěchem. V kulisárně stál ředitel. Objal jsem ho, dal mu pusu a poprosil za odpuštění kvůli trotlovi. Prominul mi a stali jsme se vřelými přáteli. Řediteli Amanovi vděčím za mnohé.

Číst noty jsem se zatím naučil, až na basové. Vážně se obávám, že ty už se nenaučím nikdy.—

 

http://www.youtube.com/watch?v=5yi-4iFMR18